Cesta do nového domova
Bert je v útulku v Pardubicích. Předem jsme se domluvili, kdy si ho vyzvedneme. Po telefonu nám o pejskovi řekli základní informace a přiznali, že z něj mají značný respekt, že oba ošetřovatele pracující v útulku už pokousal a je to pes do zkušených rukou a ne do rodiny a jestli i tak o něj máme zájem. Domluvili jsme se tedy na čtvrtek odpoledne, aby se mnou mohl jet manžel, jelikož nevíme, jak se Bert bude chovat, tak abych nemusela řídit. Cesta tam byla víc než šílená, zácpy, objížďky…, tím nebudu zatěžovat. V útulku na nás čekali skoro o hodinu dýl. Po příjezdu nám opět vylíčili jak je Bert problémový, což „bohužel“ vyslechl můj manžel, který neoplývá věčným optimismem jako já a viděla jsem, jak brunátní, když na opětovnou otázku „Opravdu si ho chcete vzít?“ odpovídám „No jasně, proto jsme tady!“ Podepsala jsem tedy převzetí a pán mi chtěl Berta přivézt. Trvala jsem na tom, že chci vidět, kde je a jít s ním. |
Ještě teď na mě padá hrůza! Vlezli jsme do vykachlíčkované místnosti s kójemi, kde to vypadalo jak v pokusném ústavu. Sice čisté moderní zázemí, vystříkáno, ale mokro a štěkot psů, který se rozvířil ihned po vstupu mně rval uši a drásal nervy. Zešílela bych tam do 10 min. Bert byl jediný pes, který neštěkal. Stál kus od mříží, mírně vrtěl ocasem a tvářil se, jako bychom tam vešli s ortelem smrti. Pán mi ho šel připnout na vodítko. Pes couval, otočil se, ven ani nechtěl, bylo evidentní, že po kontaktu netouží. Smekal se na vlhké podlaze a při strnulém výrazu jsem čekala, kdy uštědří pánovi další ňafanec, protože si o něj svým postojem evidentně koledoval. Nechci tady říct, že se tam chovají ke psům špatně! Ne! Ale přesně jsem viděla, že takhle prostě na hovíka nemůžete a bylo mi jasné, proč ty konflikty. No, nakonec dostal Bert kolem krku smyčku z vodítka. Když nebylo zbytí, cvakla i karabina na obojek. Pak už vyběhl z kotce. Hned jsem si ho vzala, hlavně už pryč z té místnosti, kde to člověku dralo duši z těla.
Uf, jsme venku, ten klid… Bert hned smejčil, očůrával. Rozloučili jsme se se slovy, že ho do 10 dnů můžeme vrátit. Na to jsem se jen usmála a šli jsme se seznamovat do parku u útulku, než budem Bertíka nakládat do auta. Smrděl až hrůza! Asi je to slabý slovo – PÁCHL! To je možná výstižnější? Odpor ho pohladit by měl snad každý, ale potřebujem se aspoň rychle okouknout a odhadnout.
Nekoukáme si do očí, ruku jen přibližuju k čenichu a nechám psa, aby o ni zavazel sám. Zavrtí a nechá se pohladit po hlavě. Dobrý! Už mě vleče ke stromům a keříkům, zajímá ho jen venčení. Volám, mlaskám, tleskám, šustím,…. Nic. Pes nereaguje. Je hluchej? Manžel na můj pokyn hvízdne – pes ani nestřihne uchem. To není možný, je snad uplně hluchej? Já mám teda taky zalehlo v uších z toho řevu uvnitř. No jestli špatně slyší, je důležitý před každým kontaktem, aby věděl, že na něj chci sáhnout a že vůbec něco chci. Piškoty, kterými ho chci uplácet si bere, ale jen je poválí v hubě, vyplyvne, znova vezme – nejde mu kousat. Že by něco se zuby? Nenápadně při hlazení odhrnuju pysky. Neuvěřitelný! Pes má kompletní zuby a naprosto bez zubního kamene. Ten není ani na špičákách, ani na stoličkách. Moje 2 letá fena má hnusnější zuby než on. Zuby jsou ale kulaté, bez hran, uplně zabroušené. Hádala bych, že je to od častýho okousávání kostí. I ta jeho kostra vypadá, jako ohlodaná kost. Teda vypadá – nevypadá, chlupů má jak ovce před střiží, ale když mu projedu po těle… cinká to i o lopatky. Krásný model pro studenty psí anatomie.
Bobkuje tak, že to ani nemůže vytlačit. No lepší, než průjem. V parčíku nás míjí ošetřovatelé „ Tak co?“ „Dobrý, vše v poho“ odvětím. Pokrčí rameny. Tak, ještě pár pohlazení a jedem. Ale já si musím taky odskočit. Taťka Berta podrží. Odbíhám. Při návratu na mě pes vrtí a skáče. Manžel nevěří že by bylo možný, že jsem si Berta hned získala, ale prý pískal a chtěl za mnou. To mě pohladilo po duši. Ten staroušek. Jak mu to mohl někdo udělat v jeho letech…
Otevřeme auto. Bertík se bez okolků pokouší nastoupit, ale vzadu mu to vázne. Je blbost, brát ho za zadek, neuděláme špatnou zkušenost hned tady. Tak jdem s rozběhem! Máme Forda tranzita, vzadu to manžel udělal psům, je to letiště. Na pět kroků odcouváme a hup. Jsme tam.
Bertíka jsem uvázala vzadu k pásu a sedla si hned před něj. Dala jsem ruku za sedadlo a celou cestu ho hladila. Drbala mu nos, vískala ho za ušima. Vibroval a v očích měl děs. A já – slzy. Co jen si ten starouš musí myslet. Jak hrozně se musí bát co bude…?? Vážně brečím a koukám do jeho prošedivělý tváře. „Neboj, bude dobře!“
Využívám situace a nenápadně mu prohmatávám krk, pod ušima, ty mu i otočím, zda v nich není zánět (má je špatně nesený, složený – deformace chovatele), taky prosahám hrudník, záda, nohám se ještě pro jistotu vyhnu, na ty bývají psi citliví. Krom vystouplých kostí jsem nic nenahmátla, což je dobře. Pořád mi vrtá hlavou to špatné kousání. Po hodině jízdy se Bert trochu uklidnil. Zastavili jsme se rovnou na veterině vyzvednout předem domluvené léky. Probican nám paní doktorka nechala jako dárek! Bert se choval úžasně, moc mě překvapil. V čekárně vrtěl na psy, když málem očůral vystavené pytle s granulemi a pleskla jsem ho po zadku – pobral to. A co víc? Přišla tam fenka RTW a když na ni slečna mlaskla, Bert střihl ušima. Aha? Tak není uplně hluchej! „Berte!“ Jů, reaguje. Supr! Polevila ta původní apatie, možná i odlehly uši a Bertík i když asi stejně hůř, ale slyší. Mám velkou radost. Ordinací jsme propluli rychle. Bert má založenou kartu a datum narození jsme mu stanovili na 5. 5. 2003 – paní doktorce se to datum jednoduše líbilo a mně i Bertovi je to fuk. Takže Bertíkovi vlastně 11 teprve bude ?!
Váha nám ukázala 24, 5 kg.
Znovu hup do auta a konečně domů. Zavřít naší smečku a protáhnout Berta do jeho nového příbytku. Na uvítanou jsme k němu pustili jen Sigiho. Ten je naprosto nekonfliktní. Bert na něj teda zkoušel, jako že je větší, ale Sigiho nějaká packa na hřbetě netankuje. Když už zkusil přitvrdit a vrčel, houkla jsem na něj a výrazné TY TY TY před očima a můj výraz – takhle to tu nefunguje – stačil. A už má Bert prvního kámoše. Nechali jsme ho prozkoumat dvůr a pak jeho celý výběh, ukázali mu pelíšky, vodu a tak a nechali ho vstřebávat situaci. Ještě jsem se za ním několikrát vrátila, podrbat, a zas pryč a pak krmení. K tomu šel natěšeně, ale jen si tak polízal po vrchu a nic. Myslím, že zhodnotil, že na granule nemá. No nic, ráno je namočím a uvidíme. Dnes už by měl být stejně po žrádle.
„Tak dobrou a ať máš jen krásné psí sny“. Dostala jsem první nesmělou pusinku. Ještě jsem se tam šla v noci jednou podívat, potmě a potichu. Ležel na ovčí dece a spokojeně oddychoval. Myslím, že tu bude spokojený.
Jinak postřeh z prvních okamžiků – nadměrně pije, tím tedy i dost čůrá. Trávení asi horší, nebo rozhozený. Bobky buď tlačí, nebo má kaši. A to špatné kousání. Trochu se bojím o ledviny, to asi souvisí s jeho stavem. Až to umožní manipulace, kterou musíme nacvičit, včetně nošení košíku, tak můžem udělat krev, ať víme něco víc. Teď začnu s bylinkama, těma nic nepokazíme. Projdu herbář a něco mu nasbírám, případně dokoupím v lékárně. Co se povahy týká, první domy jsou takové, že pes je velmi kontaktní ale nedůvěřivý. Není zlomený od lidí, což je základ dobré spolupráce. Občas zavrčí, když je v nejistotě, ale necení zuby, jen upozorňuje, takže si myslím, že je opravdu otázkou času dát si pravidla. Pravděpodobně nebyl zvyklý na nějaké ovlivňování a manipulaci, ale to doladíme, určitě aspoň k pohodě vzájemného soužití.
Závěrem mého prvního elaborátu, kterým jsem Vás chtěla jen informovat o tom co se děje, chci přes všechno poděkovat útulku za péči o Berta a ještě víc holkám „Berťačkám'' za to, že vše takhle zorganizovaly. Jsem šťastná, že jsem měla tu možnost Bertovi poskytnout lepší podmínky a vám všem díky za klid, který mám, když vím, že mám i finanční možnosti se o něj dobře postarat. Slibuju, že budu dodávat Info a fotky, tak, abyste viděli co je nového, kam jsme se posunuli a jak jsme se měli. Zprvu budu možná aktivnější, později slibuji aktualizaci alespoň jednou týdně.
Všem pozdrav od Bertíka a celé smečky z Eldorádo Lipí
Uf, jsme venku, ten klid… Bert hned smejčil, očůrával. Rozloučili jsme se se slovy, že ho do 10 dnů můžeme vrátit. Na to jsem se jen usmála a šli jsme se seznamovat do parku u útulku, než budem Bertíka nakládat do auta. Smrděl až hrůza! Asi je to slabý slovo – PÁCHL! To je možná výstižnější? Odpor ho pohladit by měl snad každý, ale potřebujem se aspoň rychle okouknout a odhadnout.
Nekoukáme si do očí, ruku jen přibližuju k čenichu a nechám psa, aby o ni zavazel sám. Zavrtí a nechá se pohladit po hlavě. Dobrý! Už mě vleče ke stromům a keříkům, zajímá ho jen venčení. Volám, mlaskám, tleskám, šustím,…. Nic. Pes nereaguje. Je hluchej? Manžel na můj pokyn hvízdne – pes ani nestřihne uchem. To není možný, je snad uplně hluchej? Já mám teda taky zalehlo v uších z toho řevu uvnitř. No jestli špatně slyší, je důležitý před každým kontaktem, aby věděl, že na něj chci sáhnout a že vůbec něco chci. Piškoty, kterými ho chci uplácet si bere, ale jen je poválí v hubě, vyplyvne, znova vezme – nejde mu kousat. Že by něco se zuby? Nenápadně při hlazení odhrnuju pysky. Neuvěřitelný! Pes má kompletní zuby a naprosto bez zubního kamene. Ten není ani na špičákách, ani na stoličkách. Moje 2 letá fena má hnusnější zuby než on. Zuby jsou ale kulaté, bez hran, uplně zabroušené. Hádala bych, že je to od častýho okousávání kostí. I ta jeho kostra vypadá, jako ohlodaná kost. Teda vypadá – nevypadá, chlupů má jak ovce před střiží, ale když mu projedu po těle… cinká to i o lopatky. Krásný model pro studenty psí anatomie.
Bobkuje tak, že to ani nemůže vytlačit. No lepší, než průjem. V parčíku nás míjí ošetřovatelé „ Tak co?“ „Dobrý, vše v poho“ odvětím. Pokrčí rameny. Tak, ještě pár pohlazení a jedem. Ale já si musím taky odskočit. Taťka Berta podrží. Odbíhám. Při návratu na mě pes vrtí a skáče. Manžel nevěří že by bylo možný, že jsem si Berta hned získala, ale prý pískal a chtěl za mnou. To mě pohladilo po duši. Ten staroušek. Jak mu to mohl někdo udělat v jeho letech…
Otevřeme auto. Bertík se bez okolků pokouší nastoupit, ale vzadu mu to vázne. Je blbost, brát ho za zadek, neuděláme špatnou zkušenost hned tady. Tak jdem s rozběhem! Máme Forda tranzita, vzadu to manžel udělal psům, je to letiště. Na pět kroků odcouváme a hup. Jsme tam.
Bertíka jsem uvázala vzadu k pásu a sedla si hned před něj. Dala jsem ruku za sedadlo a celou cestu ho hladila. Drbala mu nos, vískala ho za ušima. Vibroval a v očích měl děs. A já – slzy. Co jen si ten starouš musí myslet. Jak hrozně se musí bát co bude…?? Vážně brečím a koukám do jeho prošedivělý tváře. „Neboj, bude dobře!“
Využívám situace a nenápadně mu prohmatávám krk, pod ušima, ty mu i otočím, zda v nich není zánět (má je špatně nesený, složený – deformace chovatele), taky prosahám hrudník, záda, nohám se ještě pro jistotu vyhnu, na ty bývají psi citliví. Krom vystouplých kostí jsem nic nenahmátla, což je dobře. Pořád mi vrtá hlavou to špatné kousání. Po hodině jízdy se Bert trochu uklidnil. Zastavili jsme se rovnou na veterině vyzvednout předem domluvené léky. Probican nám paní doktorka nechala jako dárek! Bert se choval úžasně, moc mě překvapil. V čekárně vrtěl na psy, když málem očůral vystavené pytle s granulemi a pleskla jsem ho po zadku – pobral to. A co víc? Přišla tam fenka RTW a když na ni slečna mlaskla, Bert střihl ušima. Aha? Tak není uplně hluchej! „Berte!“ Jů, reaguje. Supr! Polevila ta původní apatie, možná i odlehly uši a Bertík i když asi stejně hůř, ale slyší. Mám velkou radost. Ordinací jsme propluli rychle. Bert má založenou kartu a datum narození jsme mu stanovili na 5. 5. 2003 – paní doktorce se to datum jednoduše líbilo a mně i Bertovi je to fuk. Takže Bertíkovi vlastně 11 teprve bude ?!
Váha nám ukázala 24, 5 kg.
Znovu hup do auta a konečně domů. Zavřít naší smečku a protáhnout Berta do jeho nového příbytku. Na uvítanou jsme k němu pustili jen Sigiho. Ten je naprosto nekonfliktní. Bert na něj teda zkoušel, jako že je větší, ale Sigiho nějaká packa na hřbetě netankuje. Když už zkusil přitvrdit a vrčel, houkla jsem na něj a výrazné TY TY TY před očima a můj výraz – takhle to tu nefunguje – stačil. A už má Bert prvního kámoše. Nechali jsme ho prozkoumat dvůr a pak jeho celý výběh, ukázali mu pelíšky, vodu a tak a nechali ho vstřebávat situaci. Ještě jsem se za ním několikrát vrátila, podrbat, a zas pryč a pak krmení. K tomu šel natěšeně, ale jen si tak polízal po vrchu a nic. Myslím, že zhodnotil, že na granule nemá. No nic, ráno je namočím a uvidíme. Dnes už by měl být stejně po žrádle.
„Tak dobrou a ať máš jen krásné psí sny“. Dostala jsem první nesmělou pusinku. Ještě jsem se tam šla v noci jednou podívat, potmě a potichu. Ležel na ovčí dece a spokojeně oddychoval. Myslím, že tu bude spokojený.
Jinak postřeh z prvních okamžiků – nadměrně pije, tím tedy i dost čůrá. Trávení asi horší, nebo rozhozený. Bobky buď tlačí, nebo má kaši. A to špatné kousání. Trochu se bojím o ledviny, to asi souvisí s jeho stavem. Až to umožní manipulace, kterou musíme nacvičit, včetně nošení košíku, tak můžem udělat krev, ať víme něco víc. Teď začnu s bylinkama, těma nic nepokazíme. Projdu herbář a něco mu nasbírám, případně dokoupím v lékárně. Co se povahy týká, první domy jsou takové, že pes je velmi kontaktní ale nedůvěřivý. Není zlomený od lidí, což je základ dobré spolupráce. Občas zavrčí, když je v nejistotě, ale necení zuby, jen upozorňuje, takže si myslím, že je opravdu otázkou času dát si pravidla. Pravděpodobně nebyl zvyklý na nějaké ovlivňování a manipulaci, ale to doladíme, určitě aspoň k pohodě vzájemného soužití.
Závěrem mého prvního elaborátu, kterým jsem Vás chtěla jen informovat o tom co se děje, chci přes všechno poděkovat útulku za péči o Berta a ještě víc holkám „Berťačkám'' za to, že vše takhle zorganizovaly. Jsem šťastná, že jsem měla tu možnost Bertovi poskytnout lepší podmínky a vám všem díky za klid, který mám, když vím, že mám i finanční možnosti se o něj dobře postarat. Slibuju, že budu dodávat Info a fotky, tak, abyste viděli co je nového, kam jsme se posunuli a jak jsme se měli. Zprvu budu možná aktivnější, později slibuji aktualizaci alespoň jednou týdně.
Všem pozdrav od Bertíka a celé smečky z Eldorádo Lipí