První den v novém domově
Ráno jsem potichu proklouzla do stodoly, ale zaslechli mě prasátka a to i Bertík pochopil, že se něco děje a vyčouhl z příbytku. Přes oplůtku se na mě chechtal a vrtěl. Za vrátky do jeho kotce mi hned strčil hlavu a sotva jsem přelezla schůdek, už se o mě opíral celým tělem a nastavoval záda na drbání. Šla jsem mu otevřít přístřešek, aby mohl do výběhu. Vevnitř měl sice navenčíno, ale decentně, na písku, tak jsem s ním, všude za zády, poklidila, naklepala mu schrutou peřinku a šli jsme se mazlit.
Bert je neuvěřitelně kontaktní a moc stojí o pozornost. Honili jsme se po zahradě až funěl jak divočák. Hubu od ucha k uchu a ty jeho očička mě nespustily z dohledu. Vylezla jsem z jeho kotce, abych pustila poníka. Ten musí ven přes jeho výběh. Včera už ho viděl, ale jsem zvědavá, co na něj řekne, až mu ho pustím do kotce mezi pelíšky. |
Ferdík se suverénně hnal do svého původního působiště. Bert mu zkřížil cestu hned u vchodu a hodlal ho prozkoumávat, ale Ferda netrpělivě přešlapoval, až Bertovi přišlápl tlapku. Ten pískl a uskočil z cesty. Ferda prokličkoval do sousední zahrady a Bertík se už o něj pro jistotu nezajímal. Je to fajn, nebude žádný problém poníka přes Bertův výběh přepouštět a nebudu ho muset vodit složitě okolo. Bert se vůbec dobře snáší se zvířaty, což pro něj u nás bude určitě velké plus. Nereaguje ani na prasátka v sousedním boxe, ani na koně za plotem, jen kočky ho trochu fascinují, ale nemá potřebu se za nimi honit.
Do výběhu k Bertovi přišla Adélka. Chtěla se se mnou rozloučit, než pojede do školy. Trochu mi zatrnulo, ale Bert se k ní hnal s radostí a s výrazem JUPÍ NÁVŠTĚVA!, začal kolem ní poskakovat a chtěl hladit. No, to je supr! Odér našeho „Smraďocha“ si poveze do školy. Tak konec muchlání a pá!
Je čas podávání krmení. Vitamíny mu nechci dávat do žrádla, kdyby ho náhodou ignoroval stejně jako večer. Vytáhla jsem krabičku s Probicanem a Calopedem. Berta moc zajímalo, co to mám. Asistoval i při čtení dávkování a ještě se tvářil jako „Nezdržuj to a dej!“ Nechci mu otvírat tlamu a pokoušet jeho vstřícnost. Dala jsem si léky na ruku… Bert je krásně slízal, nebylo co řešit. To mám radost, opět spolupráce na jedničku. Tak teď bašta. Granulky jsem rozmočila v teplém vývaru, přimíchala dávku hovězího vemene, čtvrtinka jodu a B12 a podáváme. Bert se vrhnul na misku. Pořád u něj stojím a hladím ho, aby si zvykal. Zarazí se, rozhodně nebude zvyklý, že se mu někdo do žrádla míchá. Neva, tak hladím víc po zadku, tvářím se jakoby nic a pořád mu něco vyprávím a chválím. Pobral to. Začal znova baštit, tak ruce opět přesouvám až na krk a za uši. Už to respektuje a neřeší. Tak ho nechám, aby v klidu dožral a jdu si po své práci.
Ještě několikrát se vidíme, když pouštím ostatní psy, koně do ohrady, když jdu na zahrádku. I když je Bert vzadu za domem, není tam odříznutý od světa. Z výběhu pozoruje pasoucí se koně, občas se proběhnou kolem jeho plotu naši mladí hovíci, kteří se nejraději honí u kobyly ve výběhu. Jen zavrtí, zapíská, má snahu je kontaktovat, ale ti pošuci na to nemají čas, musí se pořád kočkovat. Když se nic neděje, zaleze si Bert dovnitř na deku. To si vybral, jako své místečko a tam odpočívá.
Odpoledne jdu za ním, pochumlat se a věnovat se mu, ať se naše soužití posouvá po krůčkách dál. Musím ale říct, že Bert to bere přímo mílovými kroky. Moje přítomnost je pro něho úplnou samozřejmostí. Běhá za mnou, mazlí se, nechá se prosahávat, jemně tahat za uši i srst. Už není problém sahat mu na nohy, pod břicho, drbat ho na nose. Dokonce jsem zajela i na intimní partie. Tam bohužel shledávám, že jedno varle je zhruba 5x zvětšené, neprohmatné. Polil mě pot a v sevřeném krku se mi usadil strach. Hlavou mi bleskly nejčernější myšlenky... Ale nebudu malovat čerta na zeď a budu k tomu přistupovat s optimismem, mně vlastním. Příští týden se pojedeme zvážit, do té doby zvyknu Bertíka na náhubek, aby mohl absolvovat dostupná vyšetření. Pak se uvidí víc. Prostě to teď pustím z hlavy a budu se radovat z jeho radosti.
Když klopýtnu ve výběhu o větvičku, Bertík hned reaguje. Zkusím ji hodit a…. hupky hupky, peláší za ní. Chvíli je házím, on je chytá a kouše. Jedna je větší, tu mi nese zpět a chce se přetahovat, ale klacky jsou suchý a praskají. Tak mu slíbím uzlíček a hračky. Teď je čas na sobě pracovat. Že mám v kapse vždycky nějakou mňamku, to už dědoušek dobře ví. Stačí tam strčit ruku a je ve střehu. Tak začínáme s prvním cvikem. SEDNI! Nebudu líčit podrobnosti, ale do večera se ho Bertík naučil. Sice si nesedá těsně ke mně, on se vždycky usadí dozadu – padne prostě na pr…zadek, ale povel začíná respektovat. Malinko jsme si ještě rozpracovali lehni. Dokonce s poměrně (na Berta) silnou dopomocí. Nechá si rukou ovlivňovat záď a nijak výrazně to neřeší. Musím říct, že vždycky, když se při nějaké manipulaci zarazí, rozhodně se nesnaží zrovna kousnout. Dokonce už ani nevrčí, jen se zarazí. To jmenované by samozřejmě následovalo, kdyby člověk špatně reagoval (k čemuž zjevně docházelo v útulku, proto tolik incidentů), ale naprosto postačí odpoutat Bertíkovu pozornost – pamlskem, pochvalou, mlasknutím, případně popojitím a výzvě a je vše v pořádku. Dědek se opravdu rychle učí.
Na večer jsem vzala do výběhu nový uzlík. Páni, měli byste vidět tu energii a nadšení!!! Musím to nějak vymyslet a pořídit Vám alespoň nějaké video, ať to vidíte. Je to neskutečný. Musel mít hezké psí dětství, nebyl by jinak takový. Naše Ayrinka si kupříkladu hrát vůbec neumí (pro nezasvěcené - to je taky takový „útuláček“, máme ji už od ledna. Vyrostla sama, bez pozornosti člověka a neumí se s ním dělit o radosti. Štěstí dává najevo skákáním a svou pozorností). Fotky z Bertových her, které jsou pořízené jednou rukou jsem Vám dala k dispozici a přiznám se, že jsem nevydržela a poslala je i jako pozdrav do Pardubického útulku.
Do výběhu k Bertovi přišla Adélka. Chtěla se se mnou rozloučit, než pojede do školy. Trochu mi zatrnulo, ale Bert se k ní hnal s radostí a s výrazem JUPÍ NÁVŠTĚVA!, začal kolem ní poskakovat a chtěl hladit. No, to je supr! Odér našeho „Smraďocha“ si poveze do školy. Tak konec muchlání a pá!
Je čas podávání krmení. Vitamíny mu nechci dávat do žrádla, kdyby ho náhodou ignoroval stejně jako večer. Vytáhla jsem krabičku s Probicanem a Calopedem. Berta moc zajímalo, co to mám. Asistoval i při čtení dávkování a ještě se tvářil jako „Nezdržuj to a dej!“ Nechci mu otvírat tlamu a pokoušet jeho vstřícnost. Dala jsem si léky na ruku… Bert je krásně slízal, nebylo co řešit. To mám radost, opět spolupráce na jedničku. Tak teď bašta. Granulky jsem rozmočila v teplém vývaru, přimíchala dávku hovězího vemene, čtvrtinka jodu a B12 a podáváme. Bert se vrhnul na misku. Pořád u něj stojím a hladím ho, aby si zvykal. Zarazí se, rozhodně nebude zvyklý, že se mu někdo do žrádla míchá. Neva, tak hladím víc po zadku, tvářím se jakoby nic a pořád mu něco vyprávím a chválím. Pobral to. Začal znova baštit, tak ruce opět přesouvám až na krk a za uši. Už to respektuje a neřeší. Tak ho nechám, aby v klidu dožral a jdu si po své práci.
Ještě několikrát se vidíme, když pouštím ostatní psy, koně do ohrady, když jdu na zahrádku. I když je Bert vzadu za domem, není tam odříznutý od světa. Z výběhu pozoruje pasoucí se koně, občas se proběhnou kolem jeho plotu naši mladí hovíci, kteří se nejraději honí u kobyly ve výběhu. Jen zavrtí, zapíská, má snahu je kontaktovat, ale ti pošuci na to nemají čas, musí se pořád kočkovat. Když se nic neděje, zaleze si Bert dovnitř na deku. To si vybral, jako své místečko a tam odpočívá.
Odpoledne jdu za ním, pochumlat se a věnovat se mu, ať se naše soužití posouvá po krůčkách dál. Musím ale říct, že Bert to bere přímo mílovými kroky. Moje přítomnost je pro něho úplnou samozřejmostí. Běhá za mnou, mazlí se, nechá se prosahávat, jemně tahat za uši i srst. Už není problém sahat mu na nohy, pod břicho, drbat ho na nose. Dokonce jsem zajela i na intimní partie. Tam bohužel shledávám, že jedno varle je zhruba 5x zvětšené, neprohmatné. Polil mě pot a v sevřeném krku se mi usadil strach. Hlavou mi bleskly nejčernější myšlenky... Ale nebudu malovat čerta na zeď a budu k tomu přistupovat s optimismem, mně vlastním. Příští týden se pojedeme zvážit, do té doby zvyknu Bertíka na náhubek, aby mohl absolvovat dostupná vyšetření. Pak se uvidí víc. Prostě to teď pustím z hlavy a budu se radovat z jeho radosti.
Když klopýtnu ve výběhu o větvičku, Bertík hned reaguje. Zkusím ji hodit a…. hupky hupky, peláší za ní. Chvíli je házím, on je chytá a kouše. Jedna je větší, tu mi nese zpět a chce se přetahovat, ale klacky jsou suchý a praskají. Tak mu slíbím uzlíček a hračky. Teď je čas na sobě pracovat. Že mám v kapse vždycky nějakou mňamku, to už dědoušek dobře ví. Stačí tam strčit ruku a je ve střehu. Tak začínáme s prvním cvikem. SEDNI! Nebudu líčit podrobnosti, ale do večera se ho Bertík naučil. Sice si nesedá těsně ke mně, on se vždycky usadí dozadu – padne prostě na pr…zadek, ale povel začíná respektovat. Malinko jsme si ještě rozpracovali lehni. Dokonce s poměrně (na Berta) silnou dopomocí. Nechá si rukou ovlivňovat záď a nijak výrazně to neřeší. Musím říct, že vždycky, když se při nějaké manipulaci zarazí, rozhodně se nesnaží zrovna kousnout. Dokonce už ani nevrčí, jen se zarazí. To jmenované by samozřejmě následovalo, kdyby člověk špatně reagoval (k čemuž zjevně docházelo v útulku, proto tolik incidentů), ale naprosto postačí odpoutat Bertíkovu pozornost – pamlskem, pochvalou, mlasknutím, případně popojitím a výzvě a je vše v pořádku. Dědek se opravdu rychle učí.
Na večer jsem vzala do výběhu nový uzlík. Páni, měli byste vidět tu energii a nadšení!!! Musím to nějak vymyslet a pořídit Vám alespoň nějaké video, ať to vidíte. Je to neskutečný. Musel mít hezké psí dětství, nebyl by jinak takový. Naše Ayrinka si kupříkladu hrát vůbec neumí (pro nezasvěcené - to je taky takový „útuláček“, máme ji už od ledna. Vyrostla sama, bez pozornosti člověka a neumí se s ním dělit o radosti. Štěstí dává najevo skákáním a svou pozorností). Fotky z Bertových her, které jsou pořízené jednou rukou jsem Vám dala k dispozici a přiznám se, že jsem nevydržela a poslala je i jako pozdrav do Pardubického útulku.
Večer baštil Bert krmení na dvakrát, asi jsem ho trochu přecenila, ale pokořil to všechno. Před spaním ještě absolvoval nácvik nasazování a nošení košíku a šli jsme do města, na procházku. Berťák nasadil trekové tempo. Pěkně mě zapotil, je plný elánu. Myslím ale, že si sám naložil a tak pro nás manžel pro jistotu dojel autem. Tentokrát Bert nevyhupl ani s rozběhem a tak jsme ho museli naložit. Byla to jeho i naše premiéra v opravdové manipulaci s ním a má ode mne i od manžela, kterého si přes prvotní odstup hravě získal , j e d n i č k u! ------->>>>>>> Bertovi sousedi :-) |